Světlou jedenáctku Zlínský švec jsem ochutnal ve vícepípové restauraci U Šumavy v Praze. Tento mírně kalný ležák jasné slámové barvy voněl decentně po sladu, chmelu i kvasnicích.
Středně hustá bílá pěna pomalu postupně opadávala.

Chuť jsem si popsal takto: jemnější slad s trošičkou obilnosti a ihned se napojující hořkostí – zprvu spíše jemnější a mírně chmelově aromatickou, v doznění doušku pak mírně trpknoucí.
Říz piva byl střední, přirozený, a pitelnost velmi dobrá.

O jedenáctce Zlínský Švec toho o moc víc napsat nedokážu; zkrátka jde o celkem klasickou minipivovarskou jedenáctku – chutnou a pitelnou, ale nikoliv překvapivou.

Zlínského ševce 11 jsem okusil spolu s nefiltrovanou desítkou od Bernarda. Jedenáctka proti desítce, rozdíl v ceně na točeném půllitru 2 koruny, v případě Bernarda jde jistě o vyhlášený pivovar. Navíc Zlínský švec zde v recenzi jen 3 hvězdičky, čekal jsem že boj bude vyrovnaný. Musím však říct, že po ševcovi jsem si na Bernardovi nedokázal pochutnat a rozdíl v chuti a plnosti byl propastný. Nenapadá mne příležitost, kdy bych upřednostnil Bernarda.
U Zlínského ševce je dominantní hořkost, která nás provází celým pivem od začátku až do konce rovnoměrně, ovšem nezakrývá ani ostatní atributy, které by pivo mělo mít. Kdo má rád hořká piva, musí uznat, že k dokonalosti mu chybí jen kousek.
Na Moravě jsme byli zvyklí spíš na sladší piva, než přišel Radegast. Pokud se však vydáme ze Zlína na severovýchod směrem k němu, objevíme třeba valmezský ležák Holendr 11, který je tak hořký, že hořkost v něm zakryje téměř vše a práskne s námi o zem. Nebo rožnovský Radhošť, také velmi hořký. Pivo jako z učebnice, hezky poskládané, ale charakterem hořkosti už mi připomnělo piva z některých větších pivovarů.
Zlímský švec 11 je opravdu mimořádně dobré pivo.